BTK EuroBike Praha

Kraj perníkářů, respektive autokemp Konopáč, přivítal třetí květnovou neděli bajkové nadšence z celé České Republiky na další závod CMT OKOLOPARDUBIC.

 Počasí už předchozí den naznačovalo, že se za moc příjemných podmínek nepojede. Večer se však udělalo pěkně a bylo i teplo. Ihned po práci jsem se byl krátce vyjet někdy kolem 22. hodiny. Lidé na mě sice koukali jak na blázna, ale věděl jsem, že to jinak nejde.

Ráno po vyskočení z postele jsem viděl zkázu květnové noci – všude mokro, bláto a zima. Na teploměru bylo 6°C a já s otevřenou pusou postával u okna.

Chvíli jsem přemýšlel, zda si nemám přibalit i čapáky, z tohoto nápadu však nakonec sešlo.

Sedíme v autě a už se rozjíždím směr Pardubice. Zjišťuji však, že jsem doma zapomněl helmu. Vyskočil jsem z auta a sprintoval pro ni. Rodinka v autě mezitím ze mě měla ohromnou srandu. Já se teda moc nesmál :-).

Autokemp jsme ihned našli. Prezentace proběhla zdárně a v 8°C jsme se hřáli nad čajem v místním občerstvení. Zde jsem zjistil, že jsem zapomněl tachometr... To se přežije, furt lepší, než helma.

Ihned po vyjetí z prostoru autokempu následovala prudká levotočka a táhlý kopec po asfaltu. Kopec jsem si 2x projel a přečetl. To bylo velkou výhodou.

Do startovního koridoru jsem opět dorazil mezi posledními a tak slušnost musela jít stranou. Nakonec jsem se procpal do druhé/třetí lajny. Odpočet a start! Beru nějaký 8. flek celkově. Opatrně projíždíme levou točku a nastupujeme do kopce. Kopec si najelo více lidí, ale i tak se cpu na přední pozice. Fandící rodinka ze začátku kopce mi dodává ještě větší sebevědomí. Jsem zhruba na 5. pozici. Zdá se mi, že se jede nějak pomalu, na první pozici však nechci. Po rovině kontroluji stav špice. Vidím na jisto 2 juniory a zbytek mě netrápí. Po asi kilometru jsem se otočil a tam nikdo. Stala se z nás cca 10-ti členná skupinka. Jeden z juniorů začal náhle vrávorat. Ozvalo se „psššštttkušh“ a už jsem se viděl spolu s týpkem na zemi. Pak se ozvala rána jako z děla a jezdec zmizel ze skupiny dozadu. O jednoho soupeře míň, to je skvělé.

2. kopec. Tempo je doslova zevloidní. Chci závodit a né se jen tak vozit. Nastupuji a za mnou zhruba tři soupeři. Povedlo se mi je trochu rozjet, ale po 200 m se jede zase důchoďák. Nastupuji znovu a to už jede celá skupina. Povedlo se mi je trochu probudit. Opět se schovávám do centra skupiny.

Asi 60% trasy vedlo po asfaltu, což byl humus. Je pravda, že v terénu bylo hodně bláta, ale už z prvního nájezdu do terénu jsme byli špinaví jak horníci. Každopádně se mi zdálo, jako by se většina trasy jela do kopce. Byly to krásné výjezdy, ale po asfaltu :-/. 20. minuta a velký stoupák, opět po asfaltu. Tempo je zase nudné. Jsem na 4. pozici ve vláčku. Z druhé pozice v půli kopce nastoupil jeden ze závodníků. Klučina ze špice (později jsem zjistil, že to byl junior) ho uvisel. Já vyrazil za nimi a držel jsem se tak 300 m. Pak jsem je nechal, protože po náhlé změně tempa mi trochu pozlobily nohy. Počkal jsem si na zbytek skupiny, ve které jsem se propadl až na konec. Na vrcholu kopce byla občerstvovací stanice. Jeden lok vody a honem na druhou stranu pro banán. V tu chvíli dva ze skupiny nastupují a já s banánem v puse nemohl kontrovat. Jeden z nich byl 2. junior. Asi kilometr jsem se je snažil dohnat, ale kyslíkový deficit ze zadušení banánem mi nedovoloval šlapat rychleji – prostě amatérská chyba. Za mnou, jako poslední člen skupiny, byl už jen Filip Brož z HSK.

Jako na potvoru dojíždím obří skupinu závoďáků z dlouhé trasy. A ještě k tomu v dlouhé terénní části. Tam mě dojíždí právě člen týmu HSK. Na singlíku jsme dohnali rychlejšího „dlouhána“ a jeli s ním. Takže Filip, závodník z dlouhé a já. Filip ale na kluzkém blátě hodil tlamu. Dlouhán se mu jen tak tak vyhnul, ale po 200 m taky sletěl. Já jel dál. Ve sjezdu jsem měl tedy taky bobany, na mokrých kořenech mi ustřelilo přední a hned i zadní kolo a už jsem byl málem na zemi.

Tam mě dohnal právě Filip, tam jsme si teprve řekli, že pojedeme spolu. On, že prý je z U23, což bylo fajn, že jsme se navzájem neohrožovali. Před jedním z terénních výjezdů ovšem zapomněl odbočit a tak jsme ztratili asi 10 sekund. Odtáhl jsem stoupák a on rovinu. Asi na 50. minutě závodu jsem se ho zeptal, kolik zbývá do cíle, a on že kilometr. „Cože?“ ptal jsem se překvapeně, neměl jsem techometr a na tepáku svítilo 0:50:30. Po asfaltu se jelo hodně rychle, tak to vlastně odpovídá. Tak jsem pronesl „pojeď za mnou“ a nastoupil jsem. Chudák Filip visel, ale udržel se mě. V posledních metrech na nás čekali schody nahoru. Pustil jsem ho před sebe a mě na schodech chytla křeč. Naštěstí jsem to hned rozhýbal a po blátivém singlíku jsem dojel do finiše, kde jsem měl velkou radost z ohlášeného 3. místa v kategorii a 5. celkově. S Filipem (HSK) jsme si poděkovali, podali ruku a chvíli konverzovali o společné stíhací jízdě ke konci.

©Pajan