Jdi na obsah Jdi na menu
 


EkorCup Kralupy - Bahenní lázně frí

12. 10. 2010

EkorCup Kralupy – Bahenní lázně frí

 

Svatý Václav nám už pěknou řádku let přináší jeden ojedinělý závod a to EkorCup pořádaný kralupským bikovým týmem.

 Od uplynulého závodu v Řeži jsem opět něco potrénoval a chtěl jsem vyzískat bednu. Věděl jsem však, že to taková hračka nebude. Celkem asi 5 dní před závodem ustavičně pršelo a tak tréninkové dávky byly hodně intervalové a krátké, což mne moc netěšilo, protože závod byl vypsán na 48Km. Natrénováno jsem měl především na rychlé XC do hodiny a půl. Nicméně jsem se této výzvy nezalekl a ze svých tužeb neustoupil. Den před závodem jsem na zapůjčeném Progressovi testoval pláště na blátě. Byly zde obuty FastTraky od Spešlu, coby letní chrtí pláště, na tyto podmínky naprosto nevhodné.

 Noc před závodem byla celá propršená a tak bylo jasné, že čistí do cíle nedojedeme. Zima byla celkem velká, něco kolem 10°C. Rozjíždění bylo tedy pečlivé. Depresivní myšlenka na 48Km v blátě, bez trénovanosti a na „suchých“ pláštích se alespoň z části vytratila. Závod byl ředitelem závodu zkrácen na cca 33Km. Dokonce jsme měli díky blátu a všudypřítomné vodě zkrácen okruh.

 Stálou noční můrou mi však byl úvodní stoupák, který nás dovedl na okruh. Po postavení na lajnu jsme ještě uhnuli asi 3 projíždějícím autům. Rozdejchání, odpočet a jasný a zřetelný výstřel nám dal pokyn ke startu. Naklapnutí na druhý pokus mne mile posunulo cca na 8. pozici, tedy za skupinku s Jirkou Chybou, Václavem Šuserem a podobnými. V hlavě mi problesklo, že jestli se téhle skupinky udržím kousek pod vrchol, tak už to pak nějak odkroutím. Kroutil jsem jak divej už v půlce asfaltové části stoupáku. Tepák řval jak zblázněnej, ale já byl v pohodě – hups, tak už ne! Nohy mi ztěžkly a usoudil jsem, že tahle grupa nebude pro mne. Dle nové strategie jsem se propadal celým polem. Tahle skutečnost se zastavila při nájezdu na terénní část kopce. Tam jsem se vzpamatoval a naopak předjel asi 3 bajkery. Stoupák se narovnal a už jsme si to kroutili po rovině a v lesní části. Utvořila se zde asi 5-ti členná skupinka spolu se mnou. Strategie byla jasná – na špici být jen když bude potřeba a nikam se zbytečně necpat – druhý kolo je moje. p9283267.jpg

 První sjezd, možná spíše splav :-), jedu na třetí pozici, bráno v naší skupině. Po sjezdu, který alespoň trochu klidnil splašené srdce následoval krátký výjezd ze sedla a opětovné formování skupiny. Výjezd na vrchol uskutečňuji na poslední figuře, nicméně stále si hlídám čelo. Nohy točili naprosto skvěle a s velkými rezervami. V tuto chvíli jsem absolutně nevěděl, na jaké pozici jsem. Jediné, v čem jsem si byl jistý bylo to, že Martin Adam ze stáje MTBObchod.cz je někde zamnou, což věstilo jen dobré zprávy. Jeden z členů naší skupinky si stále odkašlával, což mi lezlo šíleně na nervy a tak si nastupuji na druhou figuru. Přejezd pole nás trochu trhá, ale stále se ten náš patvar dá nazvat jako skupina. Dole pod sjezdem se opět sjíždíme a na 4. pozici zlobím čelo. Jeden z bajkerů volí stopu po poli, já však jedu radši po cestě, přeci jen místní terény moc neznám – bůhví kam bych dojel. Při nájezdu do lesa se k nám napojuje a já lezu na 2. figuru. Stoupáček a po něm tempo upadá. To se mi nelíbí, protože byla relativní možnost dojet nějaké odpadlíky zpředu. Nastupuji tedy na první flek po ¼ prvního kola a nasazuji tempo. Po vodě s blátem to překvapivě jede dobře. Kaluže už vůbec neřeším a projíždím je i s radostí, že očistím šaltr a kliky. Máme za sebou další ¼ závodu a já stále šaškuji na špici. Rovinatý úsek pole – to je místo na střídání. Nejdříve ukazuji loktem, pak mávám a nakonec řvu, ať někdo vystřídá! Ze zadu se ozvalo jen mrtvé „já nemůžu“. Bylo ve skupině dalších pět lidí, minimálně dva, co nebyli na špici a tak hulákám „tak někdo ze zadu“ – bez odezvy. Vpravo v poli vidím kamaráda Ječňáka jak nás fotí a tak kývu na pozdrav a ještě zrychluji při kontrole tepáku, kde svítí cifra 160. Já hlava děravá! Odbočka doleva a technická pasáž – únik neúspěšný. Na letních pláštích a véčkách s keramickými ráfky, se řítím nejrychleji dolů technickým sjezdem, kde je vody až po nábu. Nejhlubší část ke kotníků a ze zadu se ozvalo „no ty vole“. Moje šance a nastupuji. Po asfaltce mezi rodinnými domy, valím zhruba 45Km/h a ještě stíhám poskakovat a sklepat bláto. Udrželi se mne 3 borci. Při nájezdu do terénní pasáže si chci odfrknout a tak klidním tepy, řadím velkou na kazetě, rozdýchávám se a ještě klukům ujíždím – hmm, to mi to nějak jede. Dojíždíme ke schodům z „pražců“ a s upozorněním ze zadu „bacha kloužou“ seskakuji z kola. Zde mě popadla menší krizička a tak čekám na kluky, kteří lezou do schodů. Po čekání jsou za mnou už jen dva. Šlapu tak nějak „tréninkově“ do mírného kopečka před technickou pasáží. Tu sjíždím a zdravím fotícího a fandícího Klokana. Najíždím na nejnáročnější stoupání na trati. Řadím malou placku a zhruba 3. na kazetě. Snažím se jet tahově, ale pláště stejně prokluzují. Ohlížím se a za mnou díra! Hm, fajn, jedu rychleji, nečekám! Projíždím kolem skupinky fanoušků, řadím 2. placku a ze sedla valím k vrcholu. Průjezd lesem, kde nastupuji mne pěkně dostal do pohody z předchozího stoupání. Pravotočka – tady býval pařez – pamatuji si z loňska! Jistě, byl tam – ale byl nějaký veliký. Z leknutí vyklapávám a skoro zastavuji. Šaltr neposlouchá a tak se rozjíždím na převod Fabiana Cancellary :-D. Kamenitá část, hlášení druhého a zároveň posledního kola – super! Hledám mamku s Jirkou, potřebuji umýt šaltr! Nikde nejsou! Až po vjezdu do lesní části vidím povědomou bundu. Na můj plán nebyl  nikdo připraven, tudíž volám s předstihem „bidon, voda! Umejte mi šaltr, přehazovačku“. Jirka okamžitě vyskočil proti mně s bidonem v ruce, ale v afektu šel na levou stranu, kde mám tak akorát… nic. Okamžitě volám ve zmatku „na druhou“, v mžiku je na druhé straně, jen mírně zpomaluji. Zmatek dal svou daň a tak chudák Jirka mířil na smyk a mojí tretru – jako bych tý vody tam neměl dost! „Dozadu“ – okamžitě mám ostříkáván šaltr. Zkouším zařadit lehčí – super jde to. „Dík“, řadím těžší a kulím dál. Za mnou díra, ale i tak sjezdy jedu téměř na krev a užívám si to. Nohy mám skoro čerstvý, ale na radu Ječňáka, že si mám dát gel po vjezdu do druhého kola tak konám. Šup a je ve mně, zapít a šlapat dál. Nesmím se zase utavit z rychlejch cukrů, jinak končím. Za zády slyším cvakot přehazky, otočím se a za mnou jede bajker z mojí skupiny. Kde se tady vzal? Nebyli jsme poznat a tak se rychle ptám, co jede za kategorii – „Já nevim! – Jakej jseš ročník? – 86. – Aha, tak to nejsme spolu! – Hm“. Chvilku se za ním vezu, ale přijde mi, že tempo je příliš vlažné. „Chceš střídat?“ – ,,Klidně!“. Šup a jsem na špici. Jedu co to dá, přejezd silnice a nezachytávám jeho nástup! Sakra, hlavně, že jsem mu to rozjel! Nic! nepanikařím, jedu si svoje, jen trochu přišlapávám, abych využil všechnu energii z gelu. V druhé polovině posledního kola volím dá se říci tréninkové tempo, stejně před sebou nikoho nemám. Vlastně ani za sebou! Opět jedu technickým potokem k asfaltce, kde před sebou vidím Václava Šusera! Co ten tady? Jak jsem ho rychle dojel, tak rychle ujel. Od sjezdíku po nejnáročnější stoupák na trati je Klokan. Fandí co to dá, běží v mokré trávě, občas mě blýskne. To mě nakopává, avšak stoupák se rychleji jet nedá. Běží přede mnou, fotí, řve! To potřebuji. Za sebou nikoho nevidím – to je chyba! Někdo tam byl! S klídkem najíždím do rovinky v lesní pasáži a tam Jirka, mamka a Ječňák, nakonec i Klokan, křičí ať jedu, že mám někoho za sebou – opět nikoho nevidím, ale pro jistotu tedy jedu – mám jen 400m do cíle. Ječňák zvolal „dej si velkou a dávej“! Rozkaz, řadím a valím. Ve chvilce jedu asi přes 35. Pařez zvládám, cestu mezi stromy taky. Za sebou už slyším mlácení šaltru! Aj! Teď neudělat chybu! Opatrně, ale rychle projíždím poslední zatáčku a nastupuji do finiše. Za páskou brzdím, stojím! Otočím se a on Martin Adam! Uf, aspoň, že na mě řvali! Ječňák se vynořil z lesa a hned se ptal, „nedal tě?“ NE! NE! NE! Možná první flek? Ale bedna určitě! Hned za Ječňákem Klokan. Nabírám müsli z občerstvovačky a jeden iont.

 Mamka s Jirkou přibíhají hned po prvním soustu. „Tak co?“, „Dobrý!“. S klidem odpovídám, ale uvědomuji si svůj zevl a jeho možné následky.

 S Martinem si podáváme ruce za dobrý výkon a já s dodatkem „ Málem jsi mě potrápil“ beru další müsli :-). Přijímám první gratulace.

 Začíná mi být zima a tak pomalu jedu z kopce do areálu Nowaco, kde zázemí závodu zařídil Honza –WTB- Jírů. Stojím u auta a čekám na rodinu s klíčky. Urychleně se převlékám a jdu si vystát frontu na hadici. Věci v igeliťáku mají tak 5kg :-). Jsem téměř na řadě a ochotný Jirka mi bere bajka, že ho umyje, ať si jdu dát čaj – tak jdu. Čaj do mě jen protekl a už beru tretry a mířím k hadici. Taky pěknej nános, ale teď jsou jak nový! Jdu si pro další čaj, ten už si snažím vychutnat.

 Honza Jírů vytáhl bednu s vynikajícími koláči – díky – a tak beru asi čtyři „šneky“ se skořicí. S kamarády řešíme ten konec a možnost předjetí Martinem. Už si dám bacha, slibuji!

 Vyhlášení výsledků a já na bedně!!! Na druhém místě!!! A porazil jsem Am. MČR!!! Jupí!!! Formu mám skvělou!

 Po vyhlášení mám ještě krátký rozhovor s Honzou – WTB – Jírů, ale o tom až v dalším článku.

 

V autě mě přepadla myšlenka na další závod, který se jel hned následující den. A kde chci vyhrát! Podrobnosti v dalším článku!

 

 

EkorCup ´10 – 28.9.2010

 

Pozice > 2.

Dst > cca 34Km

Tm > 1:41:21

AV > 165

MX> 187

 

Výsledky:

 ZDE

Fotogalerie:

bajk.cz

BTK ...1...,...2...,...3...

 

 

BlueBoard.cz

 

©Pajan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář